LIBERECKÝ KRAJ JE BOŽÍ!
Na Liberecký kraj nebývá zvykem pohlížet jako na nějakou zvlášť duchovní krajinu. Po mnoha smutných událostech 20. věku jako by tento krásný kout naší země spirituálně opravdu spíš zapadl prachem. Ale když se do svých stop v onom prachu pozorně podíváme, sem tam nás upoutá záblesk drahého kovu, prozrazující, že pod tou vrstvou jsme jako obyvatelé Liberecka zdědili od svých předků duchovní poklady mimořádné ceny, které je dobré znát, vážit si jich a možná je i nechat vlastní pozorností znovu ožít a vyrašit v nových květech.
Nejsilněji tato tradice asi bije v samotném duchovním srdci kraje, v místě, které se před osmi sty lety stalo domovem Zdislavě, paní na hradě Lemberku a oficiální patronce Libereckého kraje. Ať už spočineme u její léčivé studánky pod pískovcovou skálou, projdeme se prastarou alejí k hradu anebo se necháme obklopit majestátním tichem a důstojností baziliky v Jablonném, kde se nacházejí její ostatky, všude na nás dýchne pocit, že otisk stop dávné světice stále ještě nevymizel a při troše pozornosti se ho lze pořád jemně dotknout.
Náš kraj je ale podobnými místy, kde je znát dotek nebe, jakoby olemován ze všech svých stran.
Když se na samém jihovýchodním cípu našeho kraje, u Lomnice nad Popelkou, podél místní křížové cesty vydáte na blízký nevysoký chlum s názvem Tábor, na samu poslední výspu Podkrkonoší, odkud se Vám už nabídne výhled do rovin, vězte, že zde kráčíte ve stopách Arnošta z Pardubic, známého arcibiskupa z dob Karla IV., který pro tamější poutní kostelík vlastnoručně vyřezal dřevěný kříž, který tam dodnes můžete spatřit.
Přesně na opačném konci, na samotné západní hranici kraje, v údolí řeky Ploučnice, známé svými divokými meandry, se k nebi zvedají věže poutního areálu Horní Police. Místo unikátní architektonicky, s neobvyklou milostnou soškou Panny Marie Samodruhé (Mater Gravida), bývalo cílem pěších poutí velkovévodkyně Anny Marie Toskánské, ženy, jejíž blahodárný kulturní podpis můžeme přečíst nejen tam, ale i na tváři celého okolí, od překrásného barokního sloupu na zákupském náměstí až po drobné zapomenuté relikty staveb, třeba už zarostlé křovím, na které nenadále narazíme při procházce lesem.
Severní hranice, lemovaná masivem Jizerských hor, které svými vrcholky a úchvatnou přírodní scenérií přímo vyzývají k pozvednutí mysli někam nad starosti všedních dnů, zase skrývá pod jejich úbočími perlu s názvem Hejnice. Poutní místo, které se po letité devastaci podařilo znovu pozvednout z prachu a vybudovat z něj opět živoucí místo duchovního setkávání, symbolicky střeží naše pohraničí a v jeho středu září Mater Formosa, gotická soška Panny Marie, jíž autor vtiskl dobově neobvyklý úsměv.
Na opačné straně Jizerek, už na podhůří Krkonoš, leží Bozkov, který není zajímavý jen krásou svých podzemních jezer a krápníků dolomitových jeskyň. I tady žije stará poutní tradice, jíž se Panna Maria v místní svatyni ctí jako Královna hor. Při jižní hranici kraje pak můžeme navštívit tajemnou Vyskeř.  Je ještě mnoho dalších míst v našem kraji, kam lze obrátit oči poutníka, třeba k pozoruhodné skalní kapli v lesní samotě Modlivého dolu na Českolipsku, starodávné goticky mystické kapli na hradu Bezděz nebo k zátiší křížové cesty u Cvikova, šumně skryté pod korunami stromů.
A když se pak na Liberecký kraj jako na celek podíváme na mapě, připomíná jeho tvar jakoby obrácené srdce. Snad by nás to, spolu se vzkazy předků takto po kraji rozesetými, mohlo inspirovat, abychom v biblickém duchu obrátili také svá vlastní srdce, a to k tomu, co třeba není tak bezprostředně komfortní a profitabilní, ale co s sebou nese naději, trvalost a nemarkýrovanou krásu. Ať se to daří jak politikům ve vedení našeho kraje, tak v osobním životě nám všem.
                                                                         Autor: Josef Šimůnek, MO KDU-ČSL Česká Lípa